Intubace

Z Encyklopedie zdravotní sestry
Přejít na: navigace, hledání
Vložení endotracheální tuby.
Nazotracheální intubace.

Obsah

V medicíně znamená intubace vložení tuby do externího nebo interního otvoru těla. I když termín může referovat na endoskopické procedury, nejčastěji značí tracheální (průdušnicovou) intubaci. Tracheální intubace je vložení tuby do průdušnice (trachea = průdušnice). Nejčastější tracheální intubace je orotracheální intubace, kde endotracheální tuba je vedena přes ústa a hrtan do průdušnice. Další možnost je nazotracheální intubace, kde je tuba vedená přes nos.

Indikace

Tracheální intubace se realizuje v různých medických podmínkach:

  • v kómě nebo při intoxikovaných pacientech, kteří nejsou schopni chránit své dýchací cesty. U těchto pacientů mohli svaly hrdla ztratit napětí a tím horní dýchací cesty blokovat nebo deformovat a proto se vzduch nemůže lehce dostat do plic. Navíc ochranné dýchací reflexy jako kašel a polykání, které jsou na ochranu dýchacích cest proti aspiraci (vdechu sekrétů cizích organizmů) mohou absentovat. S tracheální intubací se obnoví průchodnost dýchacích cest a dolní dýchací cesty mohou být chráněny před aspirací.
  • v celkové anestezii - pacientů v anestezii může být spontánní dýchání oslabeno nebo absentovat úplně pro účinky anestetik, opiátů nebo svalových relaxansů. Pro umožnění mechanické ventilace se často používá endotracheální tuba, i když jsou alternativní zařízení jako tvářové masky nebo laryngoskopické maskové dýchací cesty.
  • při diagnostických manipulacích dýchacích cest, například bronchoskopie (vyšetření průdušek bronchoskopem).
  • při endoskopických operativních procedurách na dýchacích cestách, například laserová terapie nebo průraz (otevření) průdušek.
  • na jednotkách intenzivní péče pro pacienty vyžadující respirační podporu.
  • v pohotovostní medicíně, zvláště je-li nutná kardiopulmonární resuscitace.

Typy tub

Jsou různé typy tracheálních tub pro orální nebo nazální (nosní) intubaci. Tuby mohou být buď flexibilné nebo předformovány a relativně neohybné. Tuby pro dospělé mají gumovou manžetu pro izolování dolních dýchacích cest proti úniku vzduchu a aspiraci sekrétů. Menší pediatrické tuby jsou obvykle bez manžety kvůli obavám, že by krev proudila do průdušnice pro nevhodnou velikost tuby nebo manžety - [1], i když určité podmínky vyžadují u kojenců a dětí použít tuby s manžetou na poskytnutí vysokotlakových ventilací - [2].

Techniky

Existuje několik technik. Tracheální intubace může být realizována přímou laryngoskopii (konvenční technika), při které je použit laryngoskop na zisk pohledu na [[hlasivková štěrbina|hlasivkovou štěrbinu]. Pak je vložena tuba pod přímým pohledem. Tato technika obvykle může být použita jen je-li pacient komatózní (v bezvědomí), pod celkovou anestezii nebo dostal-li lokální (místní) anestezii do struktur horních dýchacích cest (například použitím lokálního anestetika jako je lidokain).

Rychlá sekvenčná indukce (RSI) je variace standardní techniky pro pacienty v anestezii. Realizuje se je-li nutný přímý rozhodující manažment dýchacích cest přes intubaci a zvláště je-li risk aspirace. Při RSI se normálně používá krátkodobé sedativum jako etomidate, propofol, thiopental nebo midazolam, následováno zakrátko paralytikem jako sukcinylcholin nebo rocuronium.

Další alternativou je intubace bdělého pacienta, kdy se použije lokální anestezie pomocí flexibilného endoskopu nebo jinými prostředky (například použitím GlideScope video laryngoskopu). Tato technika je přeferována, když se předpokládají problémy, protože umožňuje pacientovi spontánně dýchat přes proceduru a tím zajistit ventilaci a okysličování i v případě nepodařené intubace.

Některé alternativy intubace:

  • Tracheotomie - chirurgické otevření průdušnice, typicky pro pacienty vyžadující dlouhodobou respirační podporu
  • Krikotyreotomie - pohotovostní technika používana, když se intubace nepodaří a tracheotomie není možná, typicky realizována paramediky.

Historie

První report o endotracheální intubaci následované umělou respirací u zvířat pochází z roku 1543. Andreas Vesalius uvedl v reportu, že tento postup může někdy zachránit život. Zůstal ale bez pozornosti.

V roce 1869 německý chirurg Friedrich Trendelenburg realizoval první intubaci u lidí pro anestezii. Zavedl tubu přes dočasní tracheotomii.

V roce 1878 britský chirurg McEwen realizoval první intubaci přes oblast hrdla.

V létech 1914-8 zvláště medici Magill a Macintosh dosáhli značné zlepšení při aplikaci intubace. Nejpoužívanější vyměnitelná lopatka laryngoskopu se nazývá po Macintoshu. Po Magillovi se nazývá nejpoužívanější variant tuby a též Magillovy kleště na nastavení tubusu během nazální intubace.

Příbuzné témy

Externí linky

Zdroj

http://en.wikipedia.org/wiki/Intubation

Kategorie: První pomoc

Osobní nástroje